Nikdo nemůže zůstat v životě docela sám. Každý potřebuje aspoň nějakou společnost jiných lidí, aby v životě obstál a aby stál jeho život za to. I ten největší samotář si musí někdy s někým popovídat, i ten, kdo je docela samostatný, potřebuje někdy pomoc cizích lidí. A tak potřebujeme společnost.
A jakou společností se my lidi obklopujeme? Samozřejmě nejradši takovou, se kterou si rozumíme. Nejradši máme kolem sebe lidi, se kterými si padneme do noty, se kterými toho máme hodně společného, kteří na nás působí příjemným dojmem a jsou ochotní nám i pomáhat, když je to potřeba. A abychom podobné lidi našli, musíme jim nabídnout to samé. To znamená, musíme se i my jim zamlouvat. Jinak s námi nebudou chtít nic mít.
Ale v naší společnosti celé nejsou jen takoví příjemní lidé. Jsou tu i ti, kteří jsou nám lhostejní, i ti, kteří se nám přímo protiví. Je to tak a nic s tím nenaděláme, protože i takoví lidi se do naší společnosti narodili a patří do ní. A když už v ní jsou, musíme se naučit nějak vycházet i s nimi. I když je to těžké a někdy se jich radši docela straníme.
Ale společnost jako celek by nám měla aspoň poměrně vyhovovat. Mělo by se nám v ní žít obstojně a měli bychom být rádi, že v ní a právě v ní existujeme. Musíme totiž někam patřit a nejlíp se patří do společnosti, ve které žijeme odmala. Ale nemusí to tak samo sebou být. Můžeme zjistit, že je to jinde lepší, a zapojit se tak někdy v životě i do jiné, cizí společnosti. Když nás tam přijmou. Což není jisté, ale je to možné.
Ať tak nebo jinak, do nějaké společnosti patříme. A musíme do ní patřit. Taková společnost nás přinejmenším trochu chrání, taková nám aspoň trochu pomáhá a dává nám pocit, že tu nejsme na všechno sami. Což je důležité. Nikdo z nás si sám nevystačí, každý by byl sám na světě ztracený. A to přece vůbec nikdo nechce. Každý chce mít rodinu, přátele, kolegy, známé. Prostě společnost. A určitě to nikdy nebude jiné.